Nedávno tomu byl rok, co jsem spustila Nakupujeme společně (edit: původní název blogu). K narozeninám jsem blogu nadělila rozhovor. Rozhovor sama se sebou, jako již tradičně, se spoustou fotek. Položila jsem si otázky, které by zajímaly mě samotnou. Máte tak jedinečnou příležitost se dozvědět více o pozadí společného nakupování, o mně, divoženkách, mém vaření i focení a mnohém dalším. 1. část rozhovoru si můžete přečíst níže, 2. část "Chuťová paměť, opravdové jídlo a růžová nemoc" najdete tady.
Začněme hezky od začátku. Deniso, proč jsi začala psát blog o společném nakupování?
Protože jsem mu před lety propadla a cítila silnou potřebu svoje zkušenosti sdílet. Často jsem se setkávala s tím, že nakupuju potraviny jinak než většina. Při povídání o společných objednávkách jsem zjistila, že ostatní komunitní nebo taky společné nakupování vůbec neznají.
U nás se o tomhle alternativním způsobu nakupování prakticky nepíše a nemluví, tak jsem si řekla, že by mohlo zajímat a pomoct i ostatním. Navíc hezky nasedá na českou "zerowaste" vlnu, bezobalovou a bezodpadovou, jen se na tu problematiku kouká trochu střízlivěji.
Přiznám se, že jsem o společném nakupováním zatím neslyšela. Můžeš mi ho jednoduše přiblížit?
Zkusím to vysvětlit na příkladu mandlí. Máte třeba rádi mandle, jste na nich možná i malinko závislí. Skoro každý den si cestou z oběda kupujete pytlík ve zdravé výživě, protože si chcete dopřát to nejlepší. A občas potřebujete mandle na kaši nebo na pečení. Za měsíc koupíte, dejme tomu, čtyřicet 100 gr balení mandlí v plastovém sáčku.
Vaše kamarádka má spotřebu mandlí ještě větší, mixuje si totiž doma mandlové máslo. Když se spolu domluvíte a nakoupíte velkou dávku mandlí společně, třeba na dva měsíce dopředu, má to spoustu výhod. Větší balení vás vyjde výrazně levněji. Jak ubudou návštěvy do zdravé výživy, ubude impulsivních nákupů. Ušetříte tedy spoustu peněz.
Taky budete mít mandle vždy při ruce, když vás bude honit mlsná nebo z nich budete chtít něco připravit. Čas, který jste předtím trávili kupováním mandlí, teď věnujete něčemu jinému. Dále ulevíte přírodě, protože vyprodukujete o hodně méně (plastových) obalů. Mandle taky můžete nakoupit bez obalu nebo ve velkých papírových pytlích.
Máte lepší kontrolu nad kvalitou těch mandlí. Lépe dohledáte, odkud jsou a jak byly zpracovány. Na rozdíl od běžné maloobchodní sítě si můžete vybrat konkrétního dodavatele a dát mu svým nákupem hlas. Díky společnému nákupu se častěji vidíte s kamarádkou a můžete si povídat třeba o svých oblíbených druzích mandlí, pracovních projektech nebo kouscích vašich dětí.
Komunitní nakupování přináší i další výhody. Napsala jsem o nich dokonce ebook, který je tady zdarma ke stažení. Přijde mi důležité, aby lidi o jeho existenci věděli, protože je to skvělá alternativa k běžných i bezobalovým nákupům.
Jestli jsem to správně pochopila, tak k takovému nákupu potřebuju komunitu, organizovanou skupinu?
Kdepak, můžete se domluvit se svojí babičkou, sousedkou od naproti, kamarády nebo třeba kolegou v práci. Můžete být dvě nebo vás může být padesát a každý asi budete mít pro nákup jinou motivaci. Někteří pak opravdu nakupují v rámci rozličných (ne)formálních skupinek, třeba při rodinných centrech, lesních školkách nebo samozřejmě v rámci KPZ.
Mně se název komunitní nakupování nelíbí, přijde mi dost sofistikovaný a nejasný. Navíc má spousta lidí vůči čemukoliv komunitnímu výhrady. Proto raději používám „společné nakupování“. Lepší jméno jsem zatím nevymyslela.
Jaké věci se dají v rámci společného nakupování pořídit? Jakou nejneobvyklejší věc si takhle koupila?
Společně můžete nakupovat spoustu věcí, fantazii se meze nekladou. Různé druhy potravin, trvanlivých i čerstvých, věci na výrobu domácí kosmetiky a drogerie nebo barefootových bot, korálky na navlékání. Nejméně obvyklý byl opakovaný vánoční nákup kaprů z malé farmy, kde je chovají postaru a ekologicky. Stále objevuju a žasnu, co se takhle nakupovat dá.
Spousta lidí považuje nakupování potravin za otravné. Předpokládám, že ty jídlo naopak nakupuješ ráda.
Možná moje odpověď překvapí, běžné denní nakupování typu „mléko a rohlíky“ vůbec ráda nemám. Nenakupuju moc často. Některé potraviny dokonce jen jednou ročně. V běžných supermarketech mi chybí „lidský rozměr“, spojitost mezi výrobci a konečnými spotřebiteli. Prodavačky často ani netuší, jaký druh zeleniny nebo zrní markují, a nemají k nim vztah.
Vyhledávám obchody, kde mohu o prodávaných surovinách zjistit více. Taky popovídat, ovonět, ohmatat, ochutnat. Na takových místech jsem pak schopná strávit hodiny.
Kvůli tomuhle zážitkovému nakupování chodím ráda do obchodů s orientálními surovinami a samoobslužných bezobalových prodejen. Jsem velkou milovnicí trhů a tržnic, evropských a nejvíce asijských. Moc ráda smlouvám a tady mi to chybí.
Jak jsi se k tomuhle způsobu nakupování dostala?
Po narození první divoženky jsem začala péct kváskový chleba. Uplně jsme mu propadli, pekla jsem i třikrát týdně. Najednou jsem potřebovala tolik mouky a později i semínek. Vadilo mi shánění surovin a hlavně rostoucí množství našeho odpadu.
Když jsem jednou pekla chleba a viděla všechny ty pytlíky, papírový od mouky a pět plastových od semínek, řekla jsem si dost a začala hledat způsoby, jak nakupovat jinak.
Připomínám, že tou dobou bezobalové prodejny nebyly a žitná a celozrnná mouka se běžně koupit nedaly. Domluvili jsme se tedy s kamarády, kteří taky chlebové vášni propadli, a zkusili poprvé nakoupit mouku společně přímo z malého mlýna. A ve stejném mlýně nakupujeme mouku dodnes. K mouce jsme přibrali semínka a pak se postupně nabalovaly další suroviny.
Naše rodina dneska takhle společně nakupuje většinu trvanlivých surovin. Vím, co kde dobře nakoupit, a naučila jsem se rozpoznat kvalitní suroviny. Tenkrát poprvé ve mlýně to bylo pro nás neznámé a dobrodružné. Netušila jsem, jak nákup dopadne, a už vůbec by mě nenapadlo, že o budu o společném nakupování někdy psát.
Pochopila jsem, že máte dvě dcery. Proč jim říkáš divoženky?
Divoženka jsem začala říkat té starší, když byla miminko. Připadala mi nezkažená, divoká ve smyslu nedomestikovaná, neovlivněná výchovou. Pak se nám narodila druhá, která má toho divoženkovství v sobě více, a vyvedla mě z omylu ohledně divokosti první. Máme teda divoženky dvě a já jim tak běžně říkám.
Tahle přezdívka se mi hodí, protože chci jejich soukromí chránit, a jejich jména nepoužívám. Snažím se taky nepublikovat jejich fotografie, i když jsou nejkrásnější a fotky děti frčí. Fotek, kde jsou divoženky opravdu vidět včetně obličejů, jsem zveřejnila jen pár a vždy s jejich souhlasem.
Jak se na společné nakupování divoženky dívají?
Je pro ně přirozené, vyrostly v něm. Je jim přes šest a skoro čtyři roky (k 03/19) a řekla bych, že netuší, jak nakupuje většina. Přijde mi, že je to baví. Rády se, stejně jako já, přehrabují v různých surovinách (třeba ve fazolích, ach), ochutnávají, zkoumají je, obdivují jejich pestrost. Jsou zvědavé, když přijde balíček, rády rozbalují, přesypávají a potkávají se v rámci předávání nákupů s ostatními.
A jak ho bere tvůj muž, který, předpokládám, běžný způsob nakupování zná?
Mám báječného muže, který mě podporuje ve spoustě (bláznivých) nápadů. Jezdí pro mouku do mlýna, tahá domů většinu společných nákupů a balíků. Převáží suroviny mezi Prahou a chalupou. Je největším jedlíkem a milovníkem domácího chleba, kvůli kterému se "moje" společné nakupování zrodilo. Vlastně by bez něj asi nebylo.
Statečně snáší všechno rozsypané zrní, neuvěřitelné množství skleniček, balíčky, čekající v předsíni na vyzvednutí, i moje vařící a kvasící experimenty.
Pokud jste zvědaví, na co jsem se ptala a odpovídala dál, druhou část rozhovoru "Chuťová paměť, růžová nemoc a opravdové jídlo" najdete tady.
