Nedávno tomu byl rok, co jsem spustila "Nakupujeme společně" (edit: původní název blogu). K narozeninám jsem blogu nadělila rozhovor. Rozhovor sama se sebou, jako již tradičně, se spoustou fotek. Položila jsem si otázky, které by zajímaly mě samotnou. Máte tak jedinečnou příležitost se dozvědět více o pozadí mého nakupování, o mně, divoženkách, mém vaření i focení a mnohém dalším. Druhou část rozhovoru si můžete přečíst níže, první část "Zážitkové nakupování, divoženky a rozsypané zrní" najdete tady.
Deniso, jak se ke společnému nakupování „vloudilo“ vaření a spol.?
Ukázalo se, že nakupování potravin a vaření se od sebe moc oddělit nedají. Navíc mě vaření, sběr a poznávání samotných surovin děsně baví. Cítím, že na něj mám talent, a byla by škoda se o něj nepodělit. Vtipné je, že mě kdysi kamarádi pobízeli, abych blog o jídle psát začala. Tenkrát jsem nechtěla, přišlo mi, že v jejich záplavě světu nic nového přinést nemůžu...
Vypadá to, že jsi postižená zdravým vařením. Jak ses k němu dostala?
Vařit jsem začala skoro až v dospělosti. Moc mě bavilo a stále baví zkoušet nové recepty a chutě. Byla jsem intenzivní konzumentkou foodblogů, hlavně těch zahraničních. Ráda jsem vařila (a stále vařím) i pro sebe. Pamatuju si, že jsem třeba přišla z práce, a jen tak pro radost vyfikla pět různých jídel.
Nejdříve byla mým jediným kritériem chuť. To se kolem příchodu první divoženky začalo měnit. Postupně jsem začala vařit a nakupovat jinak. Najednou mě zajímalo, co nám škodí a jak má „vyvážené“ jídlo vypadat. Později jsem chtěla vědět, co lidské tělo potřebuje a kde to může vzít.
Došla mi, dneska už pro mě naprosto jasná, spojitost mezi tím, co jíme, jak vypadáme a cítíme se. A ještě dál, jak budeme zdraví za dvacet, čtyřicet let.
Tahle spojitost mi přijde zásadní, hlavně u dětí. V posledních letech se mi pohled proměnil ve prospěch propojenosti s přírodou, vaření podle sezóny a z místních surovin, opuštění masa a snižování živočišných výrobků a správné přípravy surovin. Taky jsem propadla fermentaci a divokým bylinkám.
S postupnou změnou vaření se mi taky pozvolna, ale dost výrazně změnily chutě a množství jídla, které přes den sním. Chuť jídla je pro mě vlastně pořád důležitá. Nedokážu třeba jíst něco, co má být zdravé, ale vůbec mi nechutná, a opravdu divně vypadá.
Na domovské stránce stojí (edit: stálo) „blog o komunitním nakupování, opravdovém jídle a darech přírody“. Co si mám pod „opravdovým jídlem“ představit?
Pro mě to je jídlo z poctivých a opravdových surovin, vařené nejlépe v domácím prostředí bez zkratek a většího průmyslového zpracování. Jídlo, které našemu tělu neškodí a naopak mu přináší, co potřebuje. Tohle opravdové jídlo je vlastně taky zdravé. Spojení „zdravá strava“ nesnáším a snažím se ho nepoužívat. Doma si ale někdy nadneseně „matka zdravá strava“ říkám.
Kam se pro své vaření chodíš inspirovat?
Inspirace je všude kolem. V kuchařkách, které jsem si chodila prohlížet do knihkupectví, v časopisech, na webech o jídle. Někdy se snažím napodobit jídla, která jsem ochutnala na cestách, u někoho doma nebo v restauraci. Mám dobrou paměť a skvělou chuťovou paměť. Nebojím se výše zmíněné propojovat s vlastními nápady a experimentovat.
Poznám dobrý recept a někdy ho v hlavě nosím i několik let, než ho vyzkouším. Vařím podle intuice, sezóny a surovin, které máme doma. Recepty beru jako inspiraci, ale nedokážu se jich držet, což bývá hlavně v případě sladkého pečení dost dobrodružné.
Líbí se mi fotky, které sdílíš. Některé vypadají skoro profesionálně. Jsou všechny tvoje?
Ano. Ráda jsem fotila při cestách po světě a pak jsem na focení kvůli mateřství pozapomněla. Teď jsem se k němu vrátila a moc mě baví. Preferuju focení venku a nejradši na chalupě. Vlastně si na vlastních fotkách trochu zakládám.
Vaříš kvůli fotkám nebo jsou fotky vedlejším produktem tvého vaření?
To druhé. Snažím se jen zachytit přítomný okamžik. Dobrý nápad, povedené jídlo, (ne)obyčejnou krásu byliny, ovoce, zeleniny, mých oblíbených luštěnin. Vařím vlastně pořád podobně a stejně intenzivně, jen je to teď vidět. Fotím často v průběhu vaření. Měli byste vidět, jak špinavá naše zrcadlovka je.
Upravuješ jídlo před focením? Aranžuješ fotky?
Minimálně. Prakticky jen utírám cákance z nandávání jídla, odstrkuju všechny ty talíře, misky, příbory, skleničky, pastelky, lego a drobky, co máme, jako většina rodin s malými dětmi, na stole. Odkopávám hračky z podlahy. Ukazuju naše domácí vaření, tak je pro mě důležité, aby jídlo vypadalo realisticky. Chci, aby čtenáři věřili, že něco takového mohou doma uvařit taky. Obecně nemám vyumělkované jídlo ráda.
Trendem jsou blogy spíše s minimalistickým designem. Tvůj blog i fotky jsou poměrně barevné. Máš ráda barvy? Nosíš barevné obléčení?
Mám ráda syté barvy, vzory. Kdysi jsem chodila oblékaná poměrně decentně. V poslední době jsem v tomto ohledu dost zdivočela. Někdy se až divím... Chodím oblékaná podobně jako naše divoženky. Po několika letech rezistence jsem od nich chytla obávanou a nevyléčitelnou růžovou nemoc, takže jsem „na stará kolena“ začala nosit i růžovou...
Co kromě nakupování a vaření tě baví a přináší ti radost?
Výhledy do krajiny, staré domy a staré stromy, pomalá rána a pozdní společné snídaně, křivolaké uličky, nic nemuset, rozhovory se zajímavými lidmi, les, ležet na rozkvetlé louce, sběr bylin, hub a všech možných darů přírody, malé kavárny, zahradničení, houpačky, hra se slovy, čtení knih.
Chození a lezení po stromech s divoženkama, naše chalupa, jen tak být s mým mužem, staré odrůdy, hledání krásy v každodennosti, objevování hojnosti všeho jedlého, bosá chůze, lidské příběhy, permakultura, terapeutická jóga a přirozený pohyb, cestování vnitřní i vnější, doma i v zahraničí, nejlépe v Asii...
Jaké jsou tvoje plány týkající se blogu?
Mám tolik nápadů... Jen nevím, zda a kdy je dokážu uvést v život. Namátkou průvodce pro ty, co chtějí se společným nakupováním začít, seznam osvědčených dodavatelů, povídání naživo, společné výpravy za bylinkami, jak pomalu, postupně a nenásilně své vaření ozdravovat, kurzy kvašení, příprava jídla předem a plánování vaření...
Tak to držím palce. Prozradíš nám svoje plány mimo blog?
Ty také nejsou skromné... Přesun z Prahy na chalupu na Kokořínsku, až nám to její stav dovolí, více času venku, dřív vstávat, budovat jedlou zahradu, naučit se vyrábět tempeh, využívat pískovcové sklepy, lektorovat jógu, pustit se do domácího vzdělávání, pořídit si slepice...
Letos určitě dlouhé „léto“ od května do začátku října na chalupě, nové fermentační a ovocné pokusy, další hluboké vrstvené záhony, kachlová kamna s ležením nebo třeba „odchov“ sedmnáct druhů rajčat.
Život mi přijde je krásný, pestrý a proměnlivý...
Máte otázky, které by vás zajímaly?
Můžete mi napsat na denisa@nakupujemespolecne.cz nebo přes facebookový profil Divoženka v kuchyni a já na ně ráda v budoucích příspěvcích či článcích odpovím.
